Angel investor Miloš Dendis: Okno příležitosti tu nebude věčně, máme pár desítek let

Do role andělského investora jste přišel po podnikatelské cestě. Jaká byla?


Byla dlouhá. My jsme na začátku tisíciletí založili biotechnologickou firmu a sedmnáct let ji budovali. Neřekl bych ani, že jsme bojovali o úspěch – spíš o přežití. Až po těch sedmnácti letech přišel exit. Na konci filmu Hledá se Nemo, kdy ryby utečou z akvária, plavou v igelitovém pytlíku na moři – a jedna z nich se zeptá: „A co teď?“ Přesně tak jsem se cítil.

A tehdy přišlo investování?


Ano. Uvědomil jsem si, kolik zkušeností jsme za ty roky nasbírali – dobrých i špatných. A když jsme my začínali, nebyl tu vlastně nikdo, kdo by nám pomohl. Nemluvím o penězích, ale o zkušenostech. Dnes už tu lidé s deseti, patnácti, dvaceti lety praxe jsou. Mají kapitál, část z něj mohou postrádat – a hlavně mohou pomáhat. A přesně to je role andělského investora: kombinace kapitálu a zkušeností. A navíc – je to strašně zábavné. 

V čem? 

Začátek startupu je obrovská dávka chaosu, kreativity a energie. Nemusím už zakládat další firmu, ale můžu být u toho s těmi, kteří do toho jdou naplno.

Produkt nadchne, tým rozhodne

Zaměřujete se hlavně na biotechnologie, medtech a healthtech. Proč?


Protože to je oblast, které rozumím. Vím, co je buňka, protilátka, vím, jak složité je dostat medicínský produkt na trh. Vím, co je na takovém projektu cenné – a co ne. V jiných oborech, třeba v čistě digitálních nebo AI projektech, se mi snadno stane, že mě někdo „uvaří na nudli“. I proto je pro mě klíčové být součástí skupiny, jako jsou Garage Angels – každý z nás rozumí jinému oboru a navzájem si kryjeme záda.

Na co se dnes jako investor díváte nejvíc?


Upřímně – dlouho jsem byl zamilovaný do produktu. Když vidíte skvělou technologii, máte chuť investovat hned. Ale to investorské klišé, že se neinvestuje do produktu, ale do týmu, je stoprocentně pravdivé. Produkt může být skvělý, ale pokud ho tým nedokáže dotáhnout na trh, nemá žádnou hodnotu. Dnes se proto dívám hlavně na to, jestli je tým schopný doručit výsledek. Jestli vydrží. A jestli je ochotný dát do toho všechno.

Dá se to poznat?


Je to hodně pocitové. Vidíte energii, kdy za svůj nápad zakladatel dýchá. Ale pak jsou tu i racionální věci. Dívám se na to, jestli founder ví, jaké kompetence potřebuje. Jestli hledá lidi, kteří mu chybí. Jestli do podnikání jde naplno, nebo si nechává zadní vrátka. Startup se nedá dělat na 0,5 úvazku. Vědecký transfer do praxe prostě nutně znamená dát výpověď a jít do rizika. Startup totiž je a bude řetězec problémů, které musíte neustále řešit. A to chce plné nasazení.

„Těžké“ startupy mají výhodu 

Mění se dnes chování investorů? Třeba s nástupem AI?


AI je všude a spousta investorů už je na to slovo alergická. Foundeři mají pocit, že když do prezentace nedají heslo „AI“, nemají šanci. Já ale cítím posun – investoři začínají vyhledávat těžké projekty. Takové, kde je hardware, regulace, hluboká technologie, věda.

Digitální projekty jsou rychlé, globální – ale extrémně nespravedlivé. Vítěz bere vše. U těžkých projektů je trh demokratičtější. Překážky jsou drahé a pomalé, ale když je překonáte, chrání vás. Dostanete se „za kopec“, zatímco ostatní jsou pořád před ním.

Zrovna v medicíně je regulace klíčová.

Ano, jsou startupy, které se regulaci snaží vyhnout – a pak ty, které ji berou jako konkurenční výhodu. Certifikace je drahá, složitá, ale rozhoduje o tom, jestli vás trh pustí dovnitř. V medicíně můžete mít sebelepší produkt – bez schválení je k ničemu. A to je věc, na kterou se dívám okamžitě: jestli si zakladatelé uvědomují regulatorní nároky a promítají je do designu produktu už od začátku. Ne až po vývoji. 

Investování se děje mezi lidmi

Nově sídlíte ve startupovém hubu JICu. Proč právě tady?


Protože fyzické setkávání lidí na jednom místě je to nejcennější. Eventy, programy, workshopy – to všechno je skvělé. Ale největší hodnotu má neformální potkávání. Sedím, vyřizuji e-maily – někdo projde, prohodíme pár slov, vznikne nápad, posuneme věci hned. Kavárna v přízemí je pro mě klíčové místo. Networking se nedá dělat po síti. Musíte se potkávat fyzicky. Startupový svět je o lidech a vztazích. A JIC vytváří prostředí, kde tohle může přirozeně vznikat.

Platí to i pro investory mezi sebou?


Jednoznačně. Tím, že jsme tu fyzicky – já, Karel Obluk, Aleš Filipínský – všichni tři z Garage Angels, potkáváme se častěji a řešíme víc věcí neplánovaně. S Karlem spolupracujeme třeba na rozvoji Czech Business Angel Association. Díky tomu, že máme místo, kde se můžeme sejít, se věci hýbou rychleji. 

Co vám dává naději při pohledu na startupy v Brně nebo obecně Česku?


Obrovská znalostní a technologická báze. Chytří, vzdělaní lidé, univerzity, nápady. To všechno tu máme. Co se teprve učíme, je stavět z toho životaschopné startupy. Američané to dělají osmdesát let, my patnáct. Učíme se za pochodu – foundeři i my investoři. Ale máme jednu obrovskou výhodu: je to tu pořád relativně levné. Západní investoři nám nerozumí jazykově ani kulturně, a my tu dokážeme firmy vybudovat efektivně. A když uspějí, můžeme je prodat draze dál. Tohle okno příležitosti tu nebude věčně. Máme pár desítek let. 

Jaká je vaše rada pro začínající foundery?


Vydržet. Nezastavit se. Startup je maraton. Na začátku nadšení, uprostřed pochybnosti, na konci vyčerpání – a pak radost. A pak většinou chuť běžet další. Neuspět není ostuda. Ostuda je se nepoučit. My investoři máme rádi zakladatele, kteří čestně neuspěli a poučili se. Protože víme, že příště mají mnohem větší šanci uspět.