Člen JIC+ FitPainFree: „Rodinné podnikání musí stát na pevných základech.“
Unikátní metodu cvičení, která pochází z USA, šíří v České republice dvě ženy. Více než o samotném cvičení mezi sebou ale častěji mluví o nastavení podniku – rozjely totiž rodinný byznys. Jaká jsou specifika rodinného podnikání? Jde od sebe oddělit firmu a rodinu? A na co si dát určitě pozor? To v rozhovoru prozradily Hana a Hanka Toufarovy: matka s dcerou, které stojí za značkou FitPainFree.
Můžete na úvod představit metodu FitPainFree?
Hana: Jedná se o metodu cvičení. Nesnažíme se lidi naučit jen cvičit, snažíme se především měnit jejich povědomí o tom, jak tělo funguje. Díváme se na něj proto v souvislostech. Nejde jen o to odstranit bolest, ale hlavně příčinu bolesti, která je u každého člověka individuální.
FitPainFree pochází původně z Ameriky, jak jste se k metodě dostaly?
Hana: Ano, vymyslel ji Pete Egoscue, americký voják, který byl zraněný ve válce ve Vietnamu a kterému lékaři nedokázali ulevit od bolestí. Sám pro sebe si proto vyvinul metodu izolovaného cvičení, které mu fungovalo. Přidala se k němu Líba Plačková – Češka, která žije 30 let v USA a která tuto metodu vyučuje. Když jsem kdysi hledala úlevu od bolestí, natrefila jsem právě na FitPainFree. Dávalo mi to obrovský smysl, takže pak už to šlo ráz na ráz: spojila jsem se s Líbou, odletěla do USA, naučila jsem se od ní všechno potřebné a následně začala metodu šířit u nás. Moji dceru také nadchla a stala se jednou z prvních lektorek. A pak jsme se rozhodly, že do FitPainFree spolu půjdeme naplno.
Vaše firma prošla konzultační podporou na JICu, co vám to přineslo?
Hana: Myslela jsem, že se především naučím, jak správně dělat byznys. Nakonec se ale ukázalo, že musíme řešit úplně jinou věc – a sice náš vztah. Tedy vztah matky a dcery jakožto dvou spolumajitelek firmy.
Hanka: Myslím, že JIC nám v tomto směru hodně pomohl. Bez něj bychom spolu nejspíš nespolupracovaly a nedotáhly FitPainFree do dnešní podoby.
Už jste tím tak trochu naťukly moji další otázku. Jaká jsou podle vás tedy největší rizika rodinného podnikání?
Hana: Můžou to být určitě nějaké nevyříkané křivdy z minulosti. Zároveň je rizikem určitá tvrdošíjnost. V rodinném podnikání snadněji sklouznete k tomu, že lpíte na svém názoru a nechcete ustoupit, protože „přece je to rodina a ta to pochopí” – a to je samozřejmě špatně.
Hanka: Člověk může spadnout do toho, co jemu připadá nejjednoudušší. Na JICu jsme se naučily, že je důležité se na to dívat optikou toho, co je nejlepší pro firmu, ne mě osobně.
Vidíte v rodinném podnikání i nějaké výhody?
Hanka: Určitě. Především ve vzájemné důvěře. Nebojíte se předat tomu druhému zodpovědnost. Svého parťáka jednoduše velmi dobře znáte. A hlavně - budujete něco společně, pro sebe, jedna pro druhou a pro firmu.
Dokážete rozlišit hranici, kde končí práce a začíná rodina?
Hanka: Myslím, že to jde lépe, když spolu nebydlíme. Některé věci jsme se musely naučit a pozor si na ně musíme dávat doteď. Třeba když jdeme slavit narozeniny, o práci se nebavíme.
Hana: V sobotu a v neděli už také nevolám pracovně. Hanka vyslovila potřebu mít volný víkend a já se snažím to respektovat. Když už to nejde jinak, píšu přes víkend maily, ale odesílám je až v pondělí ráno! (smích)
Dokážete jmenovat nějaká pravidla, která jsou pro rodinné podnikání nejdůležitější?
Hanka: Nebudeme spolu podnikat v případě, že by měla práce jakkoliv narušit náš vztah. To bylo počáteční rozhodnutí, které pro nás obě bylo naprosto klíčové. Pak je to určitě snaha nechat té druhé prostor pro to, aby mohla udělat důležitá rozhodnutí.
Hana: Za mě je to schopnost dokázat ustoupit ze svých stanovisek a ochota dělat kompromisy. A s tím určitě souvisí i nějaké vyčištění minulosti. Rodinné podnikání musí stát na pevných základech.
Jak složité nebo naopak jednoduché bylo shodnout se na firemní vizi?
Hanka: Pracuje s námi externí člověk, který z nás uměl firemní vizi „vytáhnout“. Tušily jsme, že bychom na ni samy nepřišly. V zárodku jsme obě chtěly to stejné, ale každá trochu jinou cestou.
Hana: O vizi jsme spolu nemluvily, v jednu chvíli jsme proto opravdu šly každá jinou cestou. Jely jsme spíš v režimu „tady a teď“ – tady a teď jednoduše uděláme, co je třeba. Externí pohled nám opravdu velmi pomohl.
Děláte v rámci firmy každá ode všeho trochu nebo máte jasně rozdělené kompetence?
Hanka: Myslím, že stoprocentně ne. (smích) Ale oproti stavu, kde jsme začínaly, tak hodně. Rámcově víme, kdo z nás má co na starost.
Hana: Souvisí to s tím, že se Hanka přestěhovala do Prahy. Já mám na starost spíš školení a vzdělávání, Hanka má jako hlavní úkol propagaci.
Když už se přece jen vyskytnou nějaké konflikty, jak je spolu řešíte?
Hana: Hodně odděluju pracovní a osobní záležitosti ve smyslu: „Hani, teď ti potřebuju něco říct a pak se vrhneme na práci.“ Když se tohle neodlišuje, nedělá to dobrotu.
Hanka: Je to jiný styl komunikace, musíme přepínat. V práci jsme v komunikaci striktnější a při soukromých událostech spolu mluvíme jinak. Dřív jsme to „plácaly“ dohromady. Byla jsem naštvaná jako zaměstnanec a jako dcera měla jít na pivo – to mi nešlo. Teď už nám to, myslím, funguje dobře.
Jaké máte plány na rok 2020 nebo výhledově do dalších let?
Hana: Plánujeme rozšiřovat základnu našich lektorů, předávat znalosti dalším lidem. Chceme začít školit na Slovensku a nově spolupracovat také s dalšími evropskými státy a městy. Také bych chtěla napsat knihu, kterou už zhruba rok slibuji.
Hanka: Tohle všechno určitě souhlasí. A kromě toho by bylo fajn, kdybychom si v mezičase také stihly dát nějaké volno! (smích)