Ekodesign: Není všechno zlato, co se třpytí

rozhovor s designérem Jiřím Přibylem

Vtipkuje, že nejlepší ekodesign roku 2018 byl kohout připoutaný k mobilu, který svému majiteli už z dálky zakokrháním oznamoval příchod smsky. Tohoto originálního vynálezu si Jiří Přibyl všiml v Západní Papui, kam si jel odpočinout od navrhování automobilových doplňků, za které s kolegou Martinem Imrichem získal několik prestižních mezinárodních ocenění. Společně jsme si povídali o tom, proč výrobky z plastu jsou někdy více „eko“ než z přírodního materiálu a proč je lepší jezdit šest let starým Jeepem Wranglerem než hybridem Toyota Prius.

Co si průmyslový designér jako vy myslí o ekodesignu?

Bojím se toho, že se ekodesign pohybuje v mýtické poloze. Jsme na úplném počátku – západní společnost se k šetrnému přístupu k přírodě dopracovává pomalu a vytváří demonstrativní projekty, které jsou ve své podstatě super neekologické. Navíc vzdělání v této oblasti je velice nízké. Hodně lidí žije v bludu a myslí si, že se stačí vyhnout některým materiálům, ale tak lehké to není.

Můžete mi vysvětlit, jak to myslíte?

Můžu, ale nejprve se vás zeptám. Je lepší PET láhev nebo skleněná láhev na mléko?  

Skleněná, protože ji můžete neustále recyklovat.

Chyba. Na její výrobu spotřebujete neskutečné množství energie, k vyčištění musíte použít chemické látky a návratnost takové lahve v uzavřených systémech, jakými je Německo, je 1,6 procent. Skleněná láhev váží 300 gramů a je v ní 500 mililitrů mléka, zatímco plastová láhev váží 30 gramů a je v ní litr mléka. Na výrobu PET lahve je potřeba zlomek energie, recyklace plastu je v některých státech na vysoké úrovni, takže uhlíková stopa je klidně až desetinásobně nižší. Někteří lidé se ohánějí tím, že v době komunismu byla návratnost obrovská, ale tehdy jiné obaly neexistovaly. V dnešní době jsou skleněné lahve utopie.

Tvrdíte tedy, že plastové výrobky jsou lepší?

Ne, já jenom tvrdím, že je důležité se na každý výrobek dívat komplexněji. Vezměte si plastová brčka. Všichni proti nim zbrojí, ale nikdo nepočítá, kolik stojí výroba bambusového brčka, jeho přeprava sem, kolikrát se bambusové brčko použije a jak moc uškodí bambusovým pralesům, až někdo výrobu rozjede ve stejné míře jako u plastových brček.

Záleží tedy podle vás na použitém materiálu?

Ano, záleží, ale nejenom na něm. Materiál může být jen malá složka zátěže. Ostatní procesy mohou zatěžovat více než samotný materiál. Když navrhujete nějaký produkt, musíte posoudit životní cyklus produktu a ne zjednodušeně říct, že když je něco z přírodního materiálu, je to nutně lepší. Může to být dokonce horší. Když budete vyrábět všechno z přírodních materiálů, vznikne hodně odpadu a zničíte tím přírodní zdroje.

Setkal jste se v praxi s případem, kdy přírodní materiály byly horší než ty umělé?

Světoznámý návrhář Philip Starck dělal v 90. letech televizi, která byla slisovaná z pilin. Na první pohled to byl skvělý nápad, jenže její výroba byla mnohem více ekologicky zatěžující, než kdyby byla televize plastová, protože obsahovala lepidla, nešla recyklovat a při spalování uvolňovala jedovaté látky. Takže to byl úplný opak, než co demonstrovala.

Jak se tedy nemáme nechat obalamutit při výběru produktů? Na co je důležité hledět?

Z hlediska recyklace je mnohem důležitější, aby byl výrobek dobře recyklovatelný a pocházel třeba z jednoho materiálu. Nejhorší výrobky jsou takové, které nejdou vůbec rozložit. Při návrhu je také podstatné se zamyslet nad tím, na jaký trh produkt dodáváte a jak je na něm vyřešená návratnost odpadů. V Evropě se stále mluví o plastovém ostrově v Tichomoří, přitom evropský odpad v něm tvoří pouhá 3 procenta, 90 procent pochází z Afriky a Asie. Logické je kupovat si věci s delší dobou použitelnosti, ale to u mnoha věcí dnes vůbec nejde.

Všímáte si ve vaší práci, že designéři o ekodesignu mluví?

Ano, designéři o něm diskutují, ale vždy záleží na zadání, které dostanou od zákazníka. Pokud designér nemá jasně stanovenou technologii a  trh, může částečně ovlivnit materiálové složení výrobku, ale vždy záleží na rozhodnutí investora, na jeho rozpočtu a také na ovlivnitelnosti trhu. Pokud máte zadání vyrobit láhev z PET materiálu, holt budete vyrábět z plastu a jediné, co můžete ovlivnit je, jestli bude láhev vážit 35 gramů nebo 40 gramů. Vztah mezi designérem a zadavatelem bývá různý. Ovšem při dlouhodobé spolupráci respektují vaše slovo více.

Vidíte u nadnárodní firmy Cybex, pro kterou jste navrhovali sérii autosedaček, zájem se o těchto věcech bavit?

Ano, mnohokrát jsme tam ekodesign probírali velice seriózně. Pro Cybex je zásadní nejenom životnost jejich výrobků, ale také použité materiály. Právě teď pro ně pracujeme na ekologicky zaměřeném konceptu.

"Ekologický design je hlavně otázkou marketingu. Takže když si firma řekne, že se chce profilovat ekologickým směrem, záleží už jenom na tom, jestli to myslí upřímně, nebo je to blamáž. Dobrat se ke skutečně ekologickému a konkurenceschopnému výrobku je těžké."

Jiří Přibyl, designér

 Proč myslíte?

Uvedu příklad z českého prostředí. Firma Nespresso vyrábí kávu a balí ji do hliníkových kapslí, což je ten největší ekologický zločin na světě. Vyrobit hliník je vysoce energeticky náročné. Obal kapsle navíc ani nejde rozložit, takže jeho recyklace dnes běžně dostupnými technologiemi je nemožná. Z celkového množství kapslí se Nespressu podaří posbírat zpět k proklamované recyklaci tak 0,5 procenta, i přesto pokračují v používání hliníkových kapslí, protože je to pro ně nejlevnější. Nespresso přišlo s projektem Rybičky, ve kterém z recyklovaného hliníku vyrábějí nože značky Mikov. Je to sice hezká, ale čistě demonstrativní aktivita. Snaží se tím alibisticky kupovat dobrý obraz, který tam však není.

Co byste s takovým projektem dělal? Zakázal ho?

Paradoxně musím říct, že tento projekt se mi líbí, protože ukazuje cestu, i když je v tomto případě utopická. Zatím jsem se totiž s mnoha firmami, které by navrhovaly výrobky od začátku do konce podle ekodesignu a fungovaly ekologicky, nesetkal. Před čtyřmi lety jsem se zúčastnil konference Auto Design Prague o automobilovém průmyslu, kde prezentovali studii ekologičnosti a neekologičnosti určitých aut. Překvapivě nejhůř na tom vyšla Toyota Prius, hybrid, který se tváří ekologicky. Výroba baterií je velmi neekologická a celé auto je navíc těžké. Nejlépe na tom vyšel šest let starý Jeep Wrangler, který sice jezdí za 9-10 litrů, zato má jednoduché technologie, je vyroben z minima plastu, v provozu vydrží mnoho let a je jednoduše opravitelný. Tato přednáška mi znova potvrdila, že člověk musí jít do hloubky věcí, aby opravdu poznal realitu.

Když to tedy shrnu, za svoji dvacetiletou kariéru jste se s žádnou „eko“ firmou nesetkal?

Vlastně úplně jediná firma, která mě napadá je DesignWork z New Yorku, kterou založila Eileen Fisher. Recyklují odpadové textilie a dělají z nich deky a polštáře, které jsou pěkné, udržitelné a opravdu ekologické. Používají technologii vpichovaného filcu a pouze ji trochu inovovali. Jako firma jsou konkurenceschopní a uživí se. Je to velká výjimka, které potvrzuje pravidlo.

Přijde mi, že zatím všechny firmy, které usilují o ekodesign, vezmou sofistikovaný materiál a degradují ho na druhotný materiál. Například vezmou pneumatiky a udělají z nich pražce na vlakové přejezdy nebo jednoduše utaví plast ze sběrných kontejnerů a vylisují podstavce na značky používané při opravě silnic. Podle mne u 90 procent projektů, které samy sebe nazývají eko-designové, jde jenom o demonstraci ideje a touhy, ale málokdy se jedná o výrobek se skutečným ekologickým dopadem. Jsme teprve na začátku.

Myslíte si, že se o ekodesign má vůbec cenu snažit?

Ano, určitě. Ale musí to být společensky akceptovatelné. Tím, že se toho dnes často velice naivně a bez informací chytají různí ekologičtí fanatici, bohužel odrazuje velkou část vzdělaných vrstev, které by ekodesign přijaly jako první. Tito aktivisté svou ekologickou militantností celý proces jenom zbrzdí.

Kde tedy začít?

Je to otázka, na kterou byste ráda slyšela jednoduchou odpověď, ale taková neexistuje. Podle mě je to společenská věc a člověk si musí uvědomit, že potřebuje méně věcí. Domnívám se, že stát musí vytvořit prostředí, které podpoří kreativitu a hledání nových cest v tomto směru, aby mohly vzniknout nové systémy ve společnosti a v průmyslové výrobě. Nové prostředí by ale určitě nemělo zahrnovat tvrdé a nesmyslné regulace (jako tomu je dnes u automobilového průmyslu), které dohnaly vedení firem k podvodům jako je „Diesel gate“.

Jiří Přibyl je průmyslový designér, který v roce 2000 spolu s Martinem Imrichem založil studio Koncern zabývající se výhradně průmyslovým designem. Kromě devíti ocenění Red Dot Design získalo studio i ceny za průmyslový design v Japonsku a USA. Nejdůležitějším projektem studia je dlouhodobá spolupráce s korporací Good Baby a práce pro značky Cybex, GB a Evenflo, které pod tuto korporaci spadají. Mimo jiné se studio zabývá také designem skla, osvětlovacích těles a skleněných projektů do architektury, zejména ve spolupráci s firmou Lasvit, a v minulosti pracovalo i v oborech nábytku a reklamních předmětů. 

Staň se také součástí našeho EKOSYSTÉMU
a neuteče ti žádná novinka!

Naše stránky používají soubory cookies. Informace o tom, co jsou soubory cookies a jak vyloučit jejich používání, naleznete zde. Ze souborů cookies vyčteme i některé informace o tom, jak naše stránky používáte a tyto informace nám slouží ke zlepšování a k vytváření statistik o užívání webu.